Jazykový blog Evy Procházkové Jsem překladatelka, korektorka a soudní tlumočnice a jazyk anglický a český jsou mým denním chlebem.
V tomto jazykovém okénku bych se s vámi ráda podělila o to, s čím se v práci setkávám, co mě zaráží, co se mi nezdá a co se mi naopak líbí a je třeba pochválit. Nechci působit jako arbitr správnosti, ostatně co je správné, najdete v nepřeberném množství jazykových příruček.
Cílem blogu není hodnotit a být nekolegiální. Spíš než dobře – špatně mám radši dvojice užitečné – neužitečné, funguje – nefunguje, dává – nedává smysl a tak přistupuji i k textům, které zde prezentuji. Vítejte.
profesionální překlady, korektury a tlumočení včetně soudního ověření19. 5. 2025 / Eva Procházková
Letos jsem na Výstaviště přijela jen na jeden den, pro mě nemá cenu nahánět jednu přednášku za druhou besedou a do toho utrácet za knížky jak splašená (tomu jsem se teda v jednom dni stejně nevyhla). Z programu jsem zašla na přednášku o grantových příležitostech pro překladatele pořádanou organizací ENLit – v zásadě záležitost malých jazyků, ale jak říkali zúčastněné překladatelky, občas je potřeba podpořit i překlad z angličtiny. Jinak teda po vyslechnutých zkazkách o AI a překladu přemýšlím, jestli má v dnešní době vůbec smysl uvažovat o právu duševního vlastnictví. Giganti na něj kašlou, tak se ale můžeme vozit aspoň po smrtelnících že.
V záplavě nabízených možností jsem moc ráda, že jsem zašla na přednášku Lucie Antošíkové z Ústavu pro českou literaturu. Jména jako Ivanka Lefeuvre, Irena Brežná nebo Věra Rollerová jsem jakožto vystudovaná bohemistka nikdy neslyšela a teda převeliká škoda, už mám napůjčováno z MZK.
Navštívit vyhlášení překladatelské Anticeny Skřipec pořádané Obcí překladatelů jsem považovala za stavovskou nutnost, ale až tam mi došlo, jak trapné představení to je. Sama i tady kritizuju zrůdnosti a kiksy naší profese, ale čím dál víc mi přijde, že jde především o zrůdnosti a kiksy nakladatelů, kteří honí peníze, zcela devalvují práci všech zúčastněných od překladatelů po redaktory, a pak bohužel není divu, že se do procesu zapojuje neregulovaný strojový překlad a styl práce „jak Baťa cvičky”. Spíš než o vadách řemesla bych se při předávání zamýšlela nad šedou ekonomikou, brigádách studentů translatologie a švarc systému, kdy nakladatelství nejsou ani schopná redaktora zaměstnat a on pak namísto od-do pracuje na normostrany a fakturuje. Stále si myslím, že tato anticena má svůj smysl, ale pokud neproběhne debata a změna v celém procesu vydávání, budeme jen klouzat po povrchu. Obsáhlejší rozbor předávání v mainstreamu je zde. Odkaz na posudky vítězných titulů zde. A klobouk dolů před držitelem Skřipečku, který si pro cenu přišel osobně a ještě byl stavu něco před stovkami lidí říct.
Za rok zas!
© 2013–2025
Eva Procházková / www.proeba.cz
všechna práva vyhrazena
Vytvořil Petr Bobák